Teraz jeden kratší príbeh, nie však menej dôležitý. Okrem iného opísaný aj slovami novej majiteľky, ktorá pomohla Amálke. Amálkinu dušu veľmi dobre pozná. Preto verím, že Amálka toto všetko naozaj cítila. Amálka pochádza z tej istej “množiarne - útulku” ako Otík.

PRÍBEH BULDOČKY AMÁLKY

2.6.2008
Dobrý den,

tak v sobotu byl ten velký den D a my si odvezli Amálku.Samozřejmě jsme se nejdřív museli zastavit u Marušky. Bohužel jsme na sebe tentokrát neměli tolik času jako minule. Přesto to pro nás bylo setkání velice příjemné. Jako vždy! Na druhou stranu mi u ní nikdy nebylo tak smutno. Když jsme před pár měsíci vyráželi poprvé, měli jsme strach. Báli jsme se smutných očí, které na nás budou koukat ze všech stran, zanedbání, nedostatku všeho - jídlem počínaje, pohlazením konče. Místo toho na nás štěkalo několik pejsků, kteří vrtěli ocásky a přes plot nám olizovali prsty. Jistě, že by jim bylo líp u nějakého hodného pána, který by jim po zbytek života vynahrazoval to opuštění a samotu, kterou v útulku zažívají, ale rozhodně na ně nebyl smutný pohled. Když jsem však teď viděla ta dvě maličkatá štěňátka… Snad brzy najdou domov s dostatkem lásky a péče.Ani návštěva u MVDr. Pacltové nebyla zrovna standardní. To, že jí odvezeme Amálku tak daleko, pro ní určitě nebylo příjemné a ani my jsme se necítili dobře. Když nadešel čas odjezdu, nikdo z nás se k tomu moc neměl. Rozsekla to paní doktorka, která se začala s Amálkou loučit. To už jsme zamačkávali slzy znovu. Předpokládám ale, že nám jí dávala s přesvědčením, že jí u nás bude dobře. Myslím, že na nový domov si zvykla takřka okamžitě. Čekali tam na ni 3 kamarádi a vše proběhlo bez problémů. Navíc se jí po nových lécích zlepšuje chůze, takže nám dělá jenom radost.Otíček je zase o něco odrzlejší než minule, srst mu stále dorůstá, takže už není tak spálený. Kromě nějakých drobností (např. nikdy jsem ho neviděla si hrát) si myslím, že už je to normální pejsek. Společenský, zvědavý, trochu chlupatý, …

Vše posuďte sami na přiložených fotografiích. Přeji všem milovníkům zvířat krásný den!
Monika

4.7.2008
Dobrý den všem pejskařům,
od té doby, co jsem si přivezla Amálku domů, neustále přemýšlím o tom, jak přesně popsat to, co Amálka prožila a nyní zažívá. Pokusila jsem se to vyjádřit až nyní, a to formou vyprávění samotné Amálky. Po dobu psaní tohoto vyprávění teklo mnoho slz… Prosím přečtěte si to, ať se aspoň trošičku přiblížíte k jejímu osudu a osudu těch kteří takto museli žít.
Děkujeme
Amálka a Gita

Tma, tvrdá podlaha, pláč ostatních pejsků, jedna rána za druhou, čímkoliv co bylo po ruce, žádný papání, žádná voda… Jen to, co mi moje tělo dalo.. Nesmírný zápach a nepříjemný jekot té divné ženské, která se na nás občas přišla podívat do toho obrovského baráku, kde jsme všichni žili.Ani nevím, kolik nás tam bylo. Byla jsem vypuštěná z té tmavé místnosti pravidelně po pár měsících, aby mě očuchal velký buldok a pak…. Štěňátka, která mi stále ta ženská brala. Měla jsem jich moc, pravidelně, každý půl rok, co to šlo.. Nejdřív jsem jako anglická buldočka velmi vzácně rodila přirozenými porody. Což bylo velmi vyčerpávající, když už jsem nemohla a sílu jsem pomalu ztrácela, bezlítostně jsem musela podstupovat císařské řezy. Už si ani nepamatuji, kolik jich bylo. Jako památku mám obrovské jizvy, vytahané cecíčky skoro k zemi a odvápněním degenerativní změny v páteři. Už jsem myslela, že bude konec, jen stěhování z černé tmy do krabice od banánů, abych mohla být se štěňátky. Vychovala jsem je a když se batolila, hned mi je vzali.Trpěla jsem ukrutnými bolestmi celého těla, nemohla jsem se postavit na nohy. Jediné, co jsem pila, byla moje moč. Občas jsem dostala jako ostatní pejsci střeva z prasat, nebo kůži. Po tom mi bylo moc špatně. Jednoho dne se otevřely dveře a spolu se světlem vešli cizi lidi, meli v rukou foťáky a deky. Začli vynášet pejska po pejskovi a vynesli i mě. Slyšela jsem jednu paní, jak říká, že asi nepřežiju. Pamatuji si vše jen matně, bylo mi moc špatně a ke všemu mě šokovalo tolik lidí a pohled na ostatní pejsky, který jsem ani nikdy neviděla.Toho dne jsem poznala Marušku Lokingovou, která mě odvezla k paní doktorce Pacltové spolu s Otíčkem, který na tom byl opravdu mizerně. Paní doktorka byla opravdu skvělá. Hned jsem si ji zamilovala. Dostala jsem misku s vodou, granulky. Pelíšek, který krásně voněl. Nevěděla jsem, co se to děje, a jestli jen nesním. Dostávala jsem různé prášky, po kterých mě přestávalo postupně bolet bříško a začala jsem si zvykat i na světlo, lidské pohlazení. Nic z toho jsem nikdy nepoznala. Pak začalo jezdit spoustu jiných lidí. Byli všichni tak moc hodní a všichni se na mě jezili dívat a hladit si mě.Po dvou měsících jsem podstoupila operaci očíčka abych lépe viděla a paní doktorka začla povídat, že prý pojedu k nové paníčce do Prahy. Jednoho dne přijely tři holky, ale ne cizí. Ty dvě jsem znala, už za mnou párkrát byly a vždy dovezly mňamky. Šly jsme všechny na zahradu, jako obvykle a po pár hodinách mě paní doktorka objala a plakala, já nevěděla co se děje, koukala jsem kolem sebe. A když řekla, že jedu za štěstím a prožít si šťastný život, pochopila jsem. Přijely si pro mě.

Nastoupily jsme tedy do auta a pár hodin jely do Prahy. Když jsem vystoupila s novou paničkou z auta, už na mě čekala banda malých, placatých čumáčků. Samé mladé dětičky, začaly kolem mě poletovat a očuchávat mě. Pak mi panička ukázala veliký pelíšek, v něm peřinky, aby mě nebolela zádíčka a já si lehla a spala.

Trvalo mi skoro týden, než jsem si zvykla. Nejsem nejmladší a mé zkušenosti jsou všelijaké, říkala jsem si, co mě asi čeká. Ale ta panička je naprostý blázen, spala se mnou v koupelně, kde mám pelíšek, pořád mě hladí a mazlí. Pečuje o mě jako o miminko.

Ale já vim jak na ni, a tak když už jsem si zvykla a ona večer chodila spát do jiné místnosti než spinkám já, tak jsem se hlasitě ozvala. Když zakřičim, vim, že hned přiběhne. No, tak jsem to dělala tak dlouho, dokud mi na spinkání nekoupila plínky a můžu s ní spinkat v posteli. Vždycky při usínání mě mazlí a já s ní ležim na polštáři, koukáme se do očí a aniž by cokoliv řekla, cítím, jak moc mě miluje.

Nyní musim sbírat hodně sil, mám totiž zánět dělohy a musíme každý týden k panu doktorovi na odběry krve a antibiotika. Čeká mě náročná operace, kdy mě budou sterilizovat a budou mi řezat dva cecíčky, které mám plné nádorů, tak mi všichni držte palce.

Dobrá zpráva je však ta, že začínám celkem dobře chodit, občas i popoběhnu, hraji si jako dítě s ostatními a začaly se mi tvořit svaly, postupně se přestávám počůrávat a už se jen neválím. Když je hezky, tak jsem celý den na zahradě a chodím na malé procházky.

Nyní jsem šťastná, užívám si všeho, co jsem nikdy neměla, to s čím mě seznámila paní doktorka Pacltová a pokračuje v tom tak intenzivně moje panička.. A moc si toho vážím, na oplátku dávám paničce moc lásky.

Děkuju Marušce Lokingové, která mě zachránila a rozhodla tak o mém osudu, paní doktorce Pacltové, která mě spolu s Otíčkem vyléčila z těch nejhorších bolístek a dala nám šanci žít, tetě Monice, která se opravdu angažovala s pomocí nejen mně, ale i ostatním pejskům a Tobě paničko…

Vaše Amálka